Ahoj ahoj, rozhodla som sa totálne spontánne a zase po rokoch pridať nový príspevok. Konkrétne sa jedná o slohovku, ktorú som dostala ako zadanie na predmete "Český jazyk pro rodilé mluvčí slovenštiny". Veľmi pútavý predmet na právnickej fakulte, jediná jeho chyba je, že za trest pre Slovákov sa vyučuje v piatok skoro ráno... :D
Hľa, moje veľdielo:
Jakou češtinou mluvím, jakou češtinou píšu
Hroznou. Alespoň ze začátku života v
Česku jsem si to o sobě myslela na sto procent. Nejsem stydlivý člověk, ale i
dobromyslný výsměch kamarádů se dokáže na člověku hezky podepsat. Tím absolutně
nechci naznačit, že bych se nějak litovala, nebo jim to zazlívala, koneckonců
jsem to stejné dělala s nimi a se slovenštinou – a i to možná přispělo
k mému nízkému sebevědomí v českém jazyku. Jakmile člověk slyší z
českých úst slovenštinu, začne se automaticky zamýšlet nad tím, zda taky zní v
druhém jazyku jako ožralý mimozemšťan.
Naprosto přesně si vzpomínám na první
věc, kterou jsem četla v češtině. Bylo mi sedm let a byla jsem „díky“ své
základní umělecké škole zpívat slovenskou hymnu na výročním sněmu nejmenované
politické strany. Po vystoupení se mě předseda ptal, jestli bych chtěla za
vystoupení bárbínku. Bárbínku jsem odmítla, protože jsem právě procházela
Vinnetou obdobím a důrazně jsem prohlásila, že bych ráda tlustou knížku, kde se
píše o Indiánech. Knížku o Indiánech jsem skutečně dostala, ale když jsem ji
večer otevřela, byla plná slov, která měla háčky na divných místech a některá
slova jsem dokonce vůbec neznala. Tak jsem se týdny odhodlaně prokousávala svou
první knížkou v češtině a každou kapitolou se mi četlo líp a líp.
Během následujících let jsem přestala
rozlišovat, ve kterém jazyce vlastně čtu, a nakonec jsem začala preferovat
české překlady zahraničních knih, protože byly většinou kvalitnější. Během
prvních let na vysoké jsem si rychle zautomatizovala český pravopis hlavně díky
práci s právními texty a práci v advokátkách, kde advokátům vůbec
nepřišlo zvláštní, když rodilé mluvčí slovenštiny posílali podání
k jazykové korektuře (bůhví kolik nekorigovaných chyb v podáních se
dostalo až k soudu, nebo k protistraně).
Nikdy jsem skvěle neovládala slovenský
pravopis ani gramatiku a jinak to není ani s češtinou. Důvod je velice
jednoduchý – nikdy jsem se kvůli tomu, že jsem hodně četla, neobtěžovala naučit
žádná pravidla, píšu i mluvím v obou jazycích naprosto intuitivně.
U slovenštiny dokážu mnohem líp odhadnout, jak psát který text, vím, jak
psát formálně a vím, jak psát hovorově. Má psaná čeština pravidelně kolísá mezi
těmito extrémy dokonce v jedné větě adresované libovolné osobě. Nejlíp mám
přirozeně natrénované různé právní žargony a psaní hyperkorektních podání.
Během prvního a druhého ročníku na
právech jsem si u písemných testů prošla různými fázemi. Začala jsem čistou
slovenštinou, pokračovala jsem slovenštinou velmi náhodně a ohavně promíchanou
s češtinou, postupně začala převládat čeština, a nakonec jsem se
dopracovala k jakž-takž plně českému textu. Snad bezchybnému, ale kdoví, u
papíru autocorrect bohužel nefunguje. I u textu psaného ve wordu jde zcela
jistě poznat, že jsem Slovenka, protože se často prozradím poněkud neobvyklým
slovosledem, nebo formulací, která českému oku nelahodí.
S mluvením to bylo mnohem horší
než se psaním. Kromě důvodů, které jsem uváděla na začátku, jsem se vždy bála
tzv. fenoménu „Sloveny“. Rozdíl mezi Slovenkou a Slovenou my byl vysvětlen
českou kamarádkou už někdy v prváku. Slovenka je normální žena slovenské
národnosti, Slovena je hysterická přemotivovaná kráva, která mluví příliš
hlasitě a příliš rychle, její mluva je tvořena nesouvislou směsí češtiny,
slovenštiny a angličtiny a z nějakého důvodu je často členkou HR týmu
libovolné firmy. Během let jsem se s tímto stereotypem se strany Čechů
potkávala hodně, ale zároveň jsem potkala dost Slovenek, na jejichž osobnostech
tento stereotyp vznikl. Jelikož sama mluvím rychle a hlasitě a mám očividné
sklony k přehánění a typický slovenský temperament, váhala jsem projít vlastním
transferovým obdobím špatné češtiny. Kromě toho existuje nezanedbatelná skupina
Čechů, která zastává názor, že je mnohem lepší, když Slovák mluví dobrou
slovenštinou, než když mluví špatnou češtinou. K tomuto názoru se
přikláním taky, ale vzhledem k tomu, jakou jsem si zvolila profesní dráhu,
jsem nikdy neměla na vybranou. Kromě toho mi mluvení v češtině připadá
jako základní zdvořilost zejména kvůli tomu, že v České republice žiju a
usiluju o získání občanství.
Nakonec jsem začátkem zimního
semestru třetího ročníku začala s obrovským přemáháním a stydlivostí na
seminářích mluvit česky, co se ukázalo těžší, než jsem předpokládala. Hlavně ze
začátku jsem měla ve zvyku tolik se soustředit na to, jak mluvím, že jsem
ztrácela nit v polovině argumentu. Jako všechno ostatní, i čeština se
ukázala být jenom o tréninku, takže u pohovoru do nové advokátky v letním
semestru jsem už mluvila česky. Jistou roli sehrál i fakt, že jsem na pohovor
přišla s mírným a velice neprofesionálním „zbytkáčem“ po úspěšné zkoušce a
jak je známo, člověk má v tomto stavu sebevědomí na rozdávání i
v cizí řeči. Převážnou většinu pohovoru se rozhovor z nějakého důvodu
točil kolem zahradničení a na platné právo nedošlo, takže mě vzali.
V advokátce to bylo poprvé, co jsem mluvila v češtině i o jiných
tématech než právních, a bez předem nastudované problematiky. Ze začátku si
celý kolektiv myslel, že jsem stydlivá a málomluvná, protože jsem si dopředu
přemýšlela celé věty, a než jsem danou větu důkladně promyslela, konverzace byla
dávno úplně jinde. Za největší úspěch pokládám moment, kdy jsem se odvážila
poprvé složit celou zkoušku v českém jazyce a navzdory stresu jsem mluvila
automaticky a plynně.
Nyní, po roce a půl, který uběhl od
zmiňovaného pohovoru, nemám problém bavit se s kýmkoliv česky na jakékoliv
téma spontánně a češtinu používám v běžné komunikaci, pokud zrovna nejsem
s kamarády, nebo s jinými Slováky. Díky svému slovenskému příteli se
mi čeština paradoxně zlepšila ještě víc, protože než jsem ho poznala, měla jsem
jako hodně Slováků žijících v Česku ve zvyku používat česká slova během
mluvení ve slovenštině a naopak. Můj milý si mě kvůli tomu neustále
dobíral, a tak jsem se naučila oba jazyky striktně oddělovat.
Řekla bych, že moje mluvená čeština
je nyní slušná, i když ji občas omylem proložím nějakým slovakismem, nebo se mi
podaří vyskloňovat slovo typicky slovensky. O svém přízvuku radši příliš
nepřemýšlím, jenom se občas zděsím, když se slyším na nahrávce. Ačkoliv mám
hudební sluch a naprosto jasně slyším ve svém projevu hlavně intonační chyby,
nedokážu je nijak zkorigovat, prostě „zpívám“. Vždy si nadšeně mnu ruce, když
se občas lidi, kteří slovenštinu tolik neznají, zeptají, ze které oblasti
Moravy pocházím. Vím, že musím znít poněkud zvláštně, protože jsem chytla
typické pražské nářečí se vším všudy, co v kombinaci s mojí intonací
a občasným „tož“, které mám od moravského kamaráda, vyvolává občas zvednutá
obočí.
Svou psanou i mluvenou češtinu mám ale
skutečně ráda, protože vím, že je těžce vydřená a ubíhajícími roky se bude jenom
zlepšovat. Doufám, že se jednou dopracuju k tomu, že když budu chtít,
nikdo nepozná, že jsem ze Slovenska. Ale i kdyby se to nikdy nestalo, nebudu si
kvůli tomu dělat těžkou hlavu. Koneckonců, kultivovaná čeština se slovenským
přízvukem a občasnou chybou je mnohem lepší než nekultivovaná čeština rodilého
mluvčího.