Jakou češtinou mluvím, jakou češtinou píšu

Ahoj ahoj, rozhodla som sa totálne spontánne a zase po rokoch pridať nový príspevok. Konkrétne sa jedná o slohovku, ktorú som dostala ako zadanie na predmete "Český jazyk pro rodilé mluvčí slovenštiny". Veľmi pútavý predmet na právnickej fakulte, jediná jeho chyba je, že za trest pre Slovákov sa vyučuje v piatok skoro ráno... :D

Hľa, moje veľdielo:

Jakou češtinou mluvím, jakou češtinou píšu

Hroznou. Alespoň ze začátku života v Česku jsem si to o sobě myslela na sto procent. Nejsem stydlivý člověk, ale i dobromyslný výsměch kamarádů se dokáže na člověku hezky podepsat. Tím absolutně nechci naznačit, že bych se nějak litovala, nebo jim to zazlívala, koneckonců jsem to stejné dělala s nimi a se slovenštinou – a i to možná přispělo k mému nízkému sebevědomí v českém jazyku. Jakmile člověk slyší z českých úst slovenštinu, začne se automaticky zamýšlet nad tím, zda taky zní v druhém jazyku jako ožralý mimozemšťan.

Naprosto přesně si vzpomínám na první věc, kterou jsem četla v češtině. Bylo mi sedm let a byla jsem „díky“ své základní umělecké škole zpívat slovenskou hymnu na výročním sněmu nejmenované politické strany. Po vystoupení se mě předseda ptal, jestli bych chtěla za vystoupení bárbínku. Bárbínku jsem odmítla, protože jsem právě procházela Vinnetou obdobím a důrazně jsem prohlásila, že bych ráda tlustou knížku, kde se píše o Indiánech. Knížku o Indiánech jsem skutečně dostala, ale když jsem ji večer otevřela, byla plná slov, která měla háčky na divných místech a některá slova jsem dokonce vůbec neznala. Tak jsem se týdny odhodlaně prokousávala svou první knížkou v češtině a každou kapitolou se mi četlo líp a líp.

Během následujících let jsem přestala rozlišovat, ve kterém jazyce vlastně čtu, a nakonec jsem začala preferovat české překlady zahraničních knih, protože byly většinou kvalitnější. Během prvních let na vysoké jsem si rychle zautomatizovala český pravopis hlavně díky práci s právními texty a práci v advokátkách, kde advokátům vůbec nepřišlo zvláštní, když rodilé mluvčí slovenštiny posílali podání k jazykové korektuře (bůhví kolik nekorigovaných chyb v podáních se dostalo až k soudu, nebo k protistraně).

Nikdy jsem skvěle neovládala slovenský pravopis ani gramatiku a jinak to není ani s češtinou. Důvod je velice jednoduchý – nikdy jsem se kvůli tomu, že jsem hodně četla, neobtěžovala naučit žádná pravidla, píšu i mluvím v obou jazycích naprosto intuitivně. U slovenštiny dokážu mnohem líp odhadnout, jak psát který text, vím, jak psát formálně a vím, jak psát hovorově. Má psaná čeština pravidelně kolísá mezi těmito extrémy dokonce v jedné větě adresované libovolné osobě. Nejlíp mám přirozeně natrénované různé právní žargony a psaní hyperkorektních podání.

Během prvního a druhého ročníku na právech jsem si u písemných testů prošla různými fázemi. Začala jsem čistou slovenštinou, pokračovala jsem slovenštinou velmi náhodně a ohavně promíchanou s češtinou, postupně začala převládat čeština, a nakonec jsem se dopracovala k jakž-takž plně českému textu. Snad bezchybnému, ale kdoví, u papíru autocorrect bohužel nefunguje. I u textu psaného ve wordu jde zcela jistě poznat, že jsem Slovenka, protože se často prozradím poněkud neobvyklým slovosledem, nebo formulací, která českému oku nelahodí.

S mluvením to bylo mnohem horší než se psaním. Kromě důvodů, které jsem uváděla na začátku, jsem se vždy bála tzv. fenoménu „Sloveny“. Rozdíl mezi Slovenkou a Slovenou my byl vysvětlen českou kamarádkou už někdy v prváku. Slovenka je normální žena slovenské národnosti, Slovena je hysterická přemotivovaná kráva, která mluví příliš hlasitě a příliš rychle, její mluva je tvořena nesouvislou směsí češtiny, slovenštiny a angličtiny a z nějakého důvodu je často členkou HR týmu libovolné firmy. Během let jsem se s tímto stereotypem se strany Čechů potkávala hodně, ale zároveň jsem potkala dost Slovenek, na jejichž osobnostech tento stereotyp vznikl. Jelikož sama mluvím rychle a hlasitě a mám očividné sklony k přehánění a typický slovenský temperament, váhala jsem projít vlastním transferovým obdobím špatné češtiny. Kromě toho existuje nezanedbatelná skupina Čechů, která zastává názor, že je mnohem lepší, když Slovák mluví dobrou slovenštinou, než když mluví špatnou češtinou. K tomuto názoru se přikláním taky, ale vzhledem k tomu, jakou jsem si zvolila profesní dráhu, jsem nikdy neměla na vybranou. Kromě toho mi mluvení v češtině připadá jako základní zdvořilost zejména kvůli tomu, že v České republice žiju a usiluju o získání občanství.

Nakonec jsem začátkem zimního semestru třetího ročníku začala s obrovským přemáháním a stydlivostí na seminářích mluvit česky, co se ukázalo těžší, než jsem předpokládala. Hlavně ze začátku jsem měla ve zvyku tolik se soustředit na to, jak mluvím, že jsem ztrácela nit v polovině argumentu. Jako všechno ostatní, i čeština se ukázala být jenom o tréninku, takže u pohovoru do nové advokátky v letním semestru jsem už mluvila česky. Jistou roli sehrál i fakt, že jsem na pohovor přišla s mírným a velice neprofesionálním „zbytkáčem“ po úspěšné zkoušce a jak je známo, člověk má v tomto stavu sebevědomí na rozdávání i v cizí řeči. Převážnou většinu pohovoru se rozhovor z nějakého důvodu točil kolem zahradničení a na platné právo nedošlo, takže mě vzali. V advokátce to bylo poprvé, co jsem mluvila v češtině i o jiných tématech než právních, a bez předem nastudované problematiky. Ze začátku si celý kolektiv myslel, že jsem stydlivá a málomluvná, protože jsem si dopředu přemýšlela celé věty, a než jsem danou větu důkladně promyslela, konverzace byla dávno úplně jinde. Za největší úspěch pokládám moment, kdy jsem se odvážila poprvé složit celou zkoušku v českém jazyce a navzdory stresu jsem mluvila automaticky a plynně.

Nyní, po roce a půl, který uběhl od zmiňovaného pohovoru, nemám problém bavit se s kýmkoliv česky na jakékoliv téma spontánně a češtinu používám v běžné komunikaci, pokud zrovna nejsem s kamarády, nebo s jinými Slováky. Díky svému slovenskému příteli se mi čeština paradoxně zlepšila ještě víc, protože než jsem ho poznala, měla jsem jako hodně Slováků žijících v Česku ve zvyku používat česká slova během mluvení ve slovenštině a naopak. Můj milý si mě kvůli tomu neustále dobíral, a tak jsem se naučila oba jazyky striktně oddělovat.

Řekla bych, že moje mluvená čeština je nyní slušná, i když ji občas omylem proložím nějakým slovakismem, nebo se mi podaří vyskloňovat slovo typicky slovensky. O svém přízvuku radši příliš nepřemýšlím, jenom se občas zděsím, když se slyším na nahrávce. Ačkoliv mám hudební sluch a naprosto jasně slyším ve svém projevu hlavně intonační chyby, nedokážu je nijak zkorigovat, prostě „zpívám“. Vždy si nadšeně mnu ruce, když se občas lidi, kteří slovenštinu tolik neznají, zeptají, ze které oblasti Moravy pocházím. Vím, že musím znít poněkud zvláštně, protože jsem chytla typické pražské nářečí se vším všudy, co v kombinaci s mojí intonací a občasným „tož“, které mám od moravského kamaráda, vyvolává občas zvednutá obočí.

Svou psanou i mluvenou češtinu mám ale skutečně ráda, protože vím, že je těžce vydřená a ubíhajícími roky se bude jenom zlepšovat. Doufám, že se jednou dopracuju k tomu, že když budu chtít, nikdo nepozná, že jsem ze Slovenska. Ale i kdyby se to nikdy nestalo, nebudu si kvůli tomu dělat těžkou hlavu. Koneckonců, kultivovaná čeština se slovenským přízvukem a občasnou chybou je mnohem lepší než nekultivovaná čeština rodilého mluvčího.

 

 

 

 

 

 

Tri nové veci za tri roky

Ahoj! Tak som po rokoch nečakane naspäť... Poviem vám, nečakala som to už ani ja, ale v poslednej dobe ma moje bilancovanie života za uplynulé roky doviedlo k uvažovaiu o blogu a totálne ma dorazil jeden z posledných komentárov (že vraj chýbam, uf). Tak ak sa tu ešte občas niekto vyskytne a zaujíma sa, ako sa mám a čo robím, tak toto je pre vás.

Rozhodla som sa nedopísať poslednú sériu článkov o odchode z medicíny, ktorú som načala. Príde mi to celé ako uzavretá kapitola, z ktorej mám trochu traumy a veľa kamarátov, narýpala som sa v tom celom a sama v sebe už dosť. Mám dojem, že pre dnešok by sa hodila krátka rekapitulácia zmien v mojom živote za posledné tri roky. Nesľubujem, že znova začnem prispievať pravidelne, na to sa príliš poznám, ale možné to je.

Nová škola

Samozrejme. Úplne iný spôsob štúdia, iné vzťahy so spolužiakmi, nová kolej (kolej bola mojou vinou, zabudla som si prihlásiť tú starú). Na začiatku práva som bola úplne zbytočne povýšenecky šokovaná malým objemom učiva. Je pravda, že náročnosť sa nedala a doteraz nedá s medicínou ani porovnať, ale jednoduchá škola to teda tiež nie je. Množstvo učiva sa každým ďalším rokom zvyšuje, rovnako ako aj nároky na prepájanie si informácií z rôznych predmetov a logické rozmýšľanie. Momentálne som v polovici tretieho ročníka, čo je presne aj polovica štúdia (príde mi absolútne nereálne, ako ten čas letí!) a bez mučenia sa priznám, že už sa povýšenecky zďaleka necítim. S pochopením niektorých vecí mávam problémy a zatiaľ bohvieako neprepájam. Ale to príde, už to pomaličky prichádza.

Prvák mi po medicínskom strese prišiel ako krásny oddych, verná svojej osobnosti som už nikdy na žiadnu okrem úplne prvej prednášky z prvého predmetu nepáchla. Z akéhosi podivného dôvodu som čakala, že ma hneď bude všetko baviť, ale ono to nie! Nediala sa však žiadna tragédia, čo ma bavilo som sa naučila poriadne, čo ma nebavilo, som sa naučila neporiadne a doteraz ma zo žiadnej ústnej skúšky nevyhodili (aj keď som viackrát mala extrémne na mále). Učiť sa na práve predmet, čo vás nebaví týždeň, je rozhodne oveľa menšie utrpenie, ako učiť sa na medicíne predmet čo vás nebaví mesiac. Druhák sa výrazne viac podobal právu, ako si ho človek predstaví a tretiak je teraz... No, totálne právo. :D

Aby ste mali predstavu o systéme štúdia na práve, právo je rovno magisterské na päť rokov, zakončené štátnicami a diplomovou prácou. Povinné predmety sa skladajú z prednášok (nepovinných) a seminárov (väčšinou povinných). Oboje trvá hodinu a pol, prestávky sú polhodinové a v ideálnom prípade by ste si na seminári už len mali precvičovať prakticky vedomosti, ktoré si vypočujete na prednáškach. Ha. Väčšina predmetov je zakončená neklasifikovaným zápočtom/písomnou časťou skúšky a ústnou časťou skúšky, pričom sa veľký dôraz kladie hlavne na to druhé. 

Rozvrh si na rozdiel od napríklad medicíny volíte sami šialenou klikačkou v informačnom systéme. Máme na škole veľkú flexibilitu podľa toho, komu sa chce ako chodiť do školy. Niektorí ľudia naplno využívajú všetky prednášky a semináre, majú navolených veľa nepovinných predmetov a chodia do školy od pondelka do piatka. Volia si vyučujúcich s povesťou katov, ktorí ale vedia naučiť. Opačný extrém sú študenti, ktorí berú právnickú ako nutné zlo, chodia iba na povinné semináre a  k učiteľom, ktorí dávajú zápočty za dochádzku alebo jednoduchší test. V takomto prípade sa dá škola narvať do jedného alebo maximálne dvoch dní v týždni, ale skoro všetko sa musíte naučiť sami. Musím ale podotknúť, že väčšina týchto študentov buď študuje ešte druhú školu, alebo brigáduje v advokátskej kancelárií dva alebo trikrát do týždňa. V podstate nikoho až tak nezaujíma, ako často sa do školy dostavíte, ale to, či spravíte skúšku. 

Nevýhodou toho, že je právnických študentov toľko a že nemáme kruhy, je anonymita. Šanca nájsť si veľa kamarátov, pokiaľ sa nepoznáte zo strednej alebo nevstúpite do spolku je naozaj malá. Ja som absolútne spokojná s priateľstvami z medicíny a z nového intráku, takže som necítila veľkú potrebu sa zoznamovať. Mám tri spriaznené právnické duše plus pár známych a úplne mi to stačí. Ak by som mala generalizovať právnických študentov, povedala by som, že sú ambicióznejší a dravejší ako priemerný študent iného oboru, a ak nie sú, tak to aspoň predstierajú (seba z tejto charakteristiky vlastne nevynímam, ak by ma chcel niekto obviniť, že som hejter). V dôsledku tohoto majú právnici u iných oborov čiastočne zaslúženú povesť arogantných kokotov. Blízko našej školy je filizofická fakulta a mali by ste niekedy počuť tie vzájomné hejty. Ak by som prišla ako čerstvý zakomplexovaný stredoškolák do tak anonymného a neurčito nepriateľského prostredia, pravdepodobne by to na mňa nevplývalo najlepšie. Takto som ale absolútne spokojná a škrobenú a formálnu atmosféru u nás som si veľmi obľúbila a často sa ňou dokonca chválim. Aj keď, prečo má niekto potrebu prísť na seminár v obleku a ešte si myslieť, že je ktovieako kúl, som doteraz nepochopila...

Nižšie predkladám stručnú charakteristiku predmetov podľa ročníku, jedná sa len o najdôležitejšie povinné, väčšina z nich je dvoj alebo trojsemestrálna.

Prvák:

Dějiny práva a státu evropských zemí a USA (tzv. Obecky)
Dejepis, dejepis, dejepis. Okorenený občas právnickou perličkou, ale väčšinou nie.

České a československé právní dějiny (tzv. Čech)
Viete aké boli tresty za čarodejníctvo na Morave za stredoveku? Lebo ja áno. A viem aj, koľko územných celkov bolo u nás za Márie Terézie a aké zákony platili za Slovenského štátu.

Teorie práva (tzv. Teorka)
Učili sme sa pracovať so základnými pojmami, veci ktoré som sa nenaučila vtedy, mi robia problémy doteraz.

Římské právo (tzv. Říman)
Predmet relatívne známy aj medzi neprávnikmi, veľmi zaujímavý, dobre sa s ním machruje, o to menej v budúcnosti použiteľný. Naučiť sa druhy príbuzenstva, upadnutie a oslobodenie z otroctva, spôsoby uzavretia manželstva a druhy dedenia a potom to aplikovať na konkrétnom prípade na zápočet je veľmi zaujímavé a vy sa konečne cítite ako mladý nádejný právnik.

Druhák

Teorie národního hospodářství (tzv. Téenháčko)
Ekonómia, ekonómia s malou príchuťou práva. Ale beda, priemerný právnik je človek, ktorého bavia humanitné predmety a ktorý je príliš praktický na to, aby išiel študovať filozofiu. Keby vedel matiku, ide na ekonómku alebo rovno na techniku. V dôsledku toho, že väčšina z nás nebola buď z princípu alebo nevedomosti schopná pomaly ani dosadiť do rovnice, musela vedúca katedry posielať vyučujúcim dôrazné e-maily. Ich obsahom bolo, že "je zakázané dávat studentům zadání s jinými, než naprosto základními výpočty!"

Ústavní právo (tzv. Ústavko)
Predmet plný vznešených princípov, ktoré v praxi nefungujú a denno-denne sa porušujú a idealistických vyučujúcich, ktorí tvrdia, že bez pochopenia Ústavka si v praxi a ďalej v škole ani neškrtnete. Zatiaľ sa mi javí byť pravdou presný opak, ale bolo to niečo, čo pripomínalo právničinu,  ako som si ju predstavovala. Okrem toho sa nesmierne rada dohadujem o princípoch a filozofií.

Evropské právo (tzv. Evropa)
Za mňa fakt hrôza, toľko nariadení, smerníc a hlavne inštitúcií... Naučila som sa minimálne minimum, preliezla skúškou a už nikdy sa neobzrela.

Mezinárodní právo veřejné (tzv. Empévéčko)
Ako sú upravené medzinárodné vody, akých medzinárodných dohôd sme súčasťou, kam sa môžem obrátiť, ak sú moje práva v domovskom štáte porušované ? Zaujímavé, ale praktizovať Empévé môže človek v nejakej medzinárodnej inštitúcií a po známostiach.

Tretiak:

Občanské právo hmotné (tzv. Hmota)
Toto si laik väčšinou predstaví, keď sa povie "právo". Zmluvy, nájom, sťažnosti na hlučných susedov, rozvody, dlhy... Je toho veľa, je to zaujímavé. Skúšku z jednej časti mám hotovú, skúška z druhej ma čaká teraz v lete.

Občanské právo procesní (tzv. Proces)
Jedná sa o menej viditeľnú, ale o dôležitejšiu časť práva. K akému súdu si mám vôbec podať tú žalobu? A môžem to vôbec spraviť? Kam sa mám odvolať? A aj prízemnejšie veci: Ako tam mám to podanie poslať? (Aj faxom sa dá, lol.) Čo ak mi nedoručí pošta výzvu od exekútora? Celá Hmota stojí a padá na Procese.

Obchodní právo (tzv. Obchod /Právnici nemajú moc fantáziu s prezývkami predmetov, čo?/)
Obchodné spoločnosti, firmy, podiely spoločníkov, prevody, hospodárska súťaž. Myslím, že v Obchode sa točí najviac prachov zo všetkých oborov, prakticky sa mu v generálnej praxi právnika (bohužiaľ pre mňa) nedá vyhnúť a väčšia sa ani nechce. Extrémne dôležité, pre mňa extrémne vzdialené a nudné.

Hmota, Proces a Obchod spolu tvoria kombináciu skúšok, ktorú právnici prezývajú Trojboj a čaká ma tento ročník v letnom semestri. Bojím sa. Tieto tri predmety zároveň tvoria jednu z dvoch štátnic, ktoré právnici skladajú. Jedná sa o štátnicu zo súkromného práva, naopak kombinácia ústavného práva, trestného právo a správneho práva tvorí štátnicu verejnú. Správa a Trest mi začali až minulý semester a ešte som si neutvorila pevný názor (akurát že to bude kurva ťažké).

Nová práca

Na začiatku prváku skoro do konca druháku som pracovala v milom baro-kaviarenskom podniku so stálou klientelou, milým šéfom a veľkou toleranciou pre chyby nadšeného začiatočníka. Potom som začala v nemenovanej veľkej a známej advokátskej kancelárií. Ťažký život právnického študenta, je to slabo ohodnotený pochôdzkar/rešeršér s občas zaujímavou prácou, na ktorého sa veľký korporát mračí, keď odchádza pred šiestou večer. Koncipienti sa u nás zberali preč o deviatej, mimochodom. Nebudem sa ale tváriť, naučila som sa tam veľa užitočných vecí, hlavne pracovať s právnickými databázami a nezložiť sa, keď na mňa niekto vrieska. Presne pred týždňom som odišla do menšej praxe, prevažne z túžby robiť občianske právo a nie korporát a obchod a mať väčšiu zodpovednosť. Zatiaľ to vyzerá, že sa mi podarilo naplniť svoj cieľ až priveľmi, pretože na mňa nakladajú práce ako na koncipienta a zodpovednosti mám toľko, že sa mi ani nesnívalo.

Nový frajer

Áno áno, už aj Lienka je zadaná žena, akokoľvek nepravdepodobný prospekt to bol. A môj milý je samozrejme najlepší na svete. Paradoxne zaňho vďačím 2. lekárskej fakulte, a tento fakt je pre mňa už druhým rokom neustálym zdrojom obveselenia. Od prváku na medicíne sa každý rok (aj tento) zúčastňujem plesu 2. LF a taká maličkosť, ako je ukončenie štúdia by mi nikdy v účasti nezabránila. Ako právnická prváčka, pred polnocou v značne rozjarenej nálade som sa zoznámila s pekným chlapcom, ktorý na plese tiež nemal čo hľadať, pretože je to informatik. Jedno viedlo k druhému, tancovali sme spolu, pozerám že hej, pekný je (hlavne nos, milujem pekné nosy) a zrazu sa mi samovoľne otvorili ústa a vyšlo z nich: "Hej, mali by sme ísť niekedy na rande." K môjmu obrovskému prekvapeniu sa skoro vôbec nevydesil a súhlasil, aj keď mne by sa v tom momente krvi nedorezal. Strávili sme spolu pekný večer, pekné prvé rande, druhé, tretie a po pár mesiacoch sme si pubertálne oznámili že "spolu teda chodíme". A teraz to budú dva roky od nášho zoznámenia.

Bonusová novinka je, že sa o mesiac sťahujem do bytu v Holešovicích spolu s kamarátkou, takže mi skončili časy na koleji. Smiešna novinka je zase, že od minulého semestra a v novej práci rozprávam zásadne po česky. Síce mi je bolestivo trápne, ale zlepšujem sa. Predsa len, úradný jazyk je úradný jazyk a v právničine to platí dvojnásobne.

Tak to by bolo pre dnešok všetko, snáď som za tie roky nestratila štýl a páčilo sa vám. Napíšte mi dole, aký článok by ste chceli ďalší - viac o novej práci, o konkrétnych predmetoch, o typickom dni právnického študenta, o mojom milom? Rada si nechám poradiť. Tak zatim.

Lienka zasa raz v Motole

Čaute decká, dnes malá esej o chorej právničke... Škola zas nabudúce.
Napriek tomu, že Nemocnica Motol vo mne stále vyvoláva stresy, pretože tam ma 2.LF psychicky utýrala, som jej častým návštevníkom doteraz. Skoro ako priemerný pacient. Chodím tam občas pozrieť na medické prednášky, za kamarátmi na kávu, alebo sama so sebou a s učením na kávu. Áno, ja viem, je to trochu pritiahnuté za vlasy, ísť sa učiť do nemocnice... Ale mali ste už to kafe tam? Úprimne, momentálne som v Motole skoro častejšie ako vtedy, keď som tam vlastne mala chodiť. :D

Medici vs. právnici: Zoznamovák

Miláčikovia! Tento článok som mala z väčšej časti hotový už takmer pred mesiacom, ale nejako som naň pozabudla vzhľadom na to, koľko práce mám so štúdiom. Trololo. Každopádne to vyzerá, že za pár dní bude nasledovať ďalší. Tam vám porozprávam, aký bol prvý mesiac na právnickej.

Rozhodla som sa pre vás napísať sériu, ktorá sa bude priebežne blogom ťahať minimálne rok, a to na celkom populárnu tému - medici vs. právnici. Na mojej koleji boli trenice na túto tému dosť časté. Teda, aby som bola úprimná, väčšinou to bolo jednostranné - právnici, ktorí sa hádali, že  štúdium majú dosť ťažké a k tomu jednotný výsmech a pohŕdanie zo strany medikov.

Takže som sa rozhodla, že som najpovolanejšia osoba, aby som vám porovnala výhody a nevýhody štúdia, spoločenského života a statusu medikov a právnikov. :D Začínam zľahka, jediným čo zatiaľ dokážem porovnať.

Příští zastávka: Právnická fakulta (II.)

Som tu zas, moji zlatí! V prvom rade všetkým fakt ďakujem za tú záplavu komentárov, veľmi si vážim vašu podporu a záujem, a som samozrejme rada, že som šokovala. K článku som sa dostala až teraz, viete ako to chodí. Jedna babička bez internetu, druhá babička bez internetu, dovolenka... a zrazu ubehol vyše mesiac. Takže kde sme to skončili? Ach áno, som doma, oznamujem rodičom že končím.