štvrtok 27. mája 2021

Jakou češtinou mluvím, jakou češtinou píšu

Ahoj ahoj, rozhodla som sa totálne spontánne a zase po rokoch pridať nový príspevok. Konkrétne sa jedná o slohovku, ktorú som dostala ako zadanie na predmete "Český jazyk pro rodilé mluvčí slovenštiny". Veľmi pútavý predmet na právnickej fakulte, jediná jeho chyba je, že za trest pre Slovákov sa vyučuje v piatok skoro ráno... :D

Hľa, moje veľdielo:

Jakou češtinou mluvím, jakou češtinou píšu

Hroznou. Alespoň ze začátku života v Česku jsem si to o sobě myslela na sto procent. Nejsem stydlivý člověk, ale i dobromyslný výsměch kamarádů se dokáže na člověku hezky podepsat. Tím absolutně nechci naznačit, že bych se nějak litovala, nebo jim to zazlívala, koneckonců jsem to stejné dělala s nimi a se slovenštinou – a i to možná přispělo k mému nízkému sebevědomí v českém jazyku. Jakmile člověk slyší z českých úst slovenštinu, začne se automaticky zamýšlet nad tím, zda taky zní v druhém jazyku jako ožralý mimozemšťan.

Naprosto přesně si vzpomínám na první věc, kterou jsem četla v češtině. Bylo mi sedm let a byla jsem „díky“ své základní umělecké škole zpívat slovenskou hymnu na výročním sněmu nejmenované politické strany. Po vystoupení se mě předseda ptal, jestli bych chtěla za vystoupení bárbínku. Bárbínku jsem odmítla, protože jsem právě procházela Vinnetou obdobím a důrazně jsem prohlásila, že bych ráda tlustou knížku, kde se píše o Indiánech. Knížku o Indiánech jsem skutečně dostala, ale když jsem ji večer otevřela, byla plná slov, která měla háčky na divných místech a některá slova jsem dokonce vůbec neznala. Tak jsem se týdny odhodlaně prokousávala svou první knížkou v češtině a každou kapitolou se mi četlo líp a líp.

Během následujících let jsem přestala rozlišovat, ve kterém jazyce vlastně čtu, a nakonec jsem začala preferovat české překlady zahraničních knih, protože byly většinou kvalitnější. Během prvních let na vysoké jsem si rychle zautomatizovala český pravopis hlavně díky práci s právními texty a práci v advokátkách, kde advokátům vůbec nepřišlo zvláštní, když rodilé mluvčí slovenštiny posílali podání k jazykové korektuře (bůhví kolik nekorigovaných chyb v podáních se dostalo až k soudu, nebo k protistraně).

Nikdy jsem skvěle neovládala slovenský pravopis ani gramatiku a jinak to není ani s češtinou. Důvod je velice jednoduchý – nikdy jsem se kvůli tomu, že jsem hodně četla, neobtěžovala naučit žádná pravidla, píšu i mluvím v obou jazycích naprosto intuitivně. U slovenštiny dokážu mnohem líp odhadnout, jak psát který text, vím, jak psát formálně a vím, jak psát hovorově. Má psaná čeština pravidelně kolísá mezi těmito extrémy dokonce v jedné větě adresované libovolné osobě. Nejlíp mám přirozeně natrénované různé právní žargony a psaní hyperkorektních podání.

Během prvního a druhého ročníku na právech jsem si u písemných testů prošla různými fázemi. Začala jsem čistou slovenštinou, pokračovala jsem slovenštinou velmi náhodně a ohavně promíchanou s češtinou, postupně začala převládat čeština, a nakonec jsem se dopracovala k jakž-takž plně českému textu. Snad bezchybnému, ale kdoví, u papíru autocorrect bohužel nefunguje. I u textu psaného ve wordu jde zcela jistě poznat, že jsem Slovenka, protože se často prozradím poněkud neobvyklým slovosledem, nebo formulací, která českému oku nelahodí.

S mluvením to bylo mnohem horší než se psaním. Kromě důvodů, které jsem uváděla na začátku, jsem se vždy bála tzv. fenoménu „Sloveny“. Rozdíl mezi Slovenkou a Slovenou my byl vysvětlen českou kamarádkou už někdy v prváku. Slovenka je normální žena slovenské národnosti, Slovena je hysterická přemotivovaná kráva, která mluví příliš hlasitě a příliš rychle, její mluva je tvořena nesouvislou směsí češtiny, slovenštiny a angličtiny a z nějakého důvodu je často členkou HR týmu libovolné firmy. Během let jsem se s tímto stereotypem se strany Čechů potkávala hodně, ale zároveň jsem potkala dost Slovenek, na jejichž osobnostech tento stereotyp vznikl. Jelikož sama mluvím rychle a hlasitě a mám očividné sklony k přehánění a typický slovenský temperament, váhala jsem projít vlastním transferovým obdobím špatné češtiny. Kromě toho existuje nezanedbatelná skupina Čechů, která zastává názor, že je mnohem lepší, když Slovák mluví dobrou slovenštinou, než když mluví špatnou češtinou. K tomuto názoru se přikláním taky, ale vzhledem k tomu, jakou jsem si zvolila profesní dráhu, jsem nikdy neměla na vybranou. Kromě toho mi mluvení v češtině připadá jako základní zdvořilost zejména kvůli tomu, že v České republice žiju a usiluju o získání občanství.

Nakonec jsem začátkem zimního semestru třetího ročníku začala s obrovským přemáháním a stydlivostí na seminářích mluvit česky, co se ukázalo těžší, než jsem předpokládala. Hlavně ze začátku jsem měla ve zvyku tolik se soustředit na to, jak mluvím, že jsem ztrácela nit v polovině argumentu. Jako všechno ostatní, i čeština se ukázala být jenom o tréninku, takže u pohovoru do nové advokátky v letním semestru jsem už mluvila česky. Jistou roli sehrál i fakt, že jsem na pohovor přišla s mírným a velice neprofesionálním „zbytkáčem“ po úspěšné zkoušce a jak je známo, člověk má v tomto stavu sebevědomí na rozdávání i v cizí řeči. Převážnou většinu pohovoru se rozhovor z nějakého důvodu točil kolem zahradničení a na platné právo nedošlo, takže mě vzali. V advokátce to bylo poprvé, co jsem mluvila v češtině i o jiných tématech než právních, a bez předem nastudované problematiky. Ze začátku si celý kolektiv myslel, že jsem stydlivá a málomluvná, protože jsem si dopředu přemýšlela celé věty, a než jsem danou větu důkladně promyslela, konverzace byla dávno úplně jinde. Za největší úspěch pokládám moment, kdy jsem se odvážila poprvé složit celou zkoušku v českém jazyce a navzdory stresu jsem mluvila automaticky a plynně.

Nyní, po roce a půl, který uběhl od zmiňovaného pohovoru, nemám problém bavit se s kýmkoliv česky na jakékoliv téma spontánně a češtinu používám v běžné komunikaci, pokud zrovna nejsem s kamarády, nebo s jinými Slováky. Díky svému slovenskému příteli se mi čeština paradoxně zlepšila ještě víc, protože než jsem ho poznala, měla jsem jako hodně Slováků žijících v Česku ve zvyku používat česká slova během mluvení ve slovenštině a naopak. Můj milý si mě kvůli tomu neustále dobíral, a tak jsem se naučila oba jazyky striktně oddělovat.

Řekla bych, že moje mluvená čeština je nyní slušná, i když ji občas omylem proložím nějakým slovakismem, nebo se mi podaří vyskloňovat slovo typicky slovensky. O svém přízvuku radši příliš nepřemýšlím, jenom se občas zděsím, když se slyším na nahrávce. Ačkoliv mám hudební sluch a naprosto jasně slyším ve svém projevu hlavně intonační chyby, nedokážu je nijak zkorigovat, prostě „zpívám“. Vždy si nadšeně mnu ruce, když se občas lidi, kteří slovenštinu tolik neznají, zeptají, ze které oblasti Moravy pocházím. Vím, že musím znít poněkud zvláštně, protože jsem chytla typické pražské nářečí se vším všudy, co v kombinaci s mojí intonací a občasným „tož“, které mám od moravského kamaráda, vyvolává občas zvednutá obočí.

Svou psanou i mluvenou češtinu mám ale skutečně ráda, protože vím, že je těžce vydřená a ubíhajícími roky se bude jenom zlepšovat. Doufám, že se jednou dopracuju k tomu, že když budu chtít, nikdo nepozná, že jsem ze Slovenska. Ale i kdyby se to nikdy nestalo, nebudu si kvůli tomu dělat těžkou hlavu. Koneckonců, kultivovaná čeština se slovenským přízvukem a občasnou chybou je mnohem lepší než nekultivovaná čeština rodilého mluvčího.